Nocí, tmou, za Macochou

Už je nějakou dobu tma. Je krátce po dešti a stojím zase před lesem, připraven zopakovat si noční výlet k Macoše. Tu cestu mám rád, už když jsem se sem vydával večer poprvé, působil na mne les poměrně přátelsky. Neznám moc takových míst, kam bych se odvážil udělat bez výhrad první průzkumný výlet v noci. Nicméně tohle je jedno z nich.

Stoupání do kopce jde poměrně dobře, v lese je dobře vidět, je zataženo a tak se světlo i z hodně vzdálených osad odráží od mraků a osvětluje cestu přede mnou. Po chvíli ovšem cestu kříží padlý strom, pozůstatek po dvou vichřicích před nějakou dobou. Všude v lese je slyšet tichounké ťapání, jakoby tisíce skřítků pobíhaly sem a tam a dívaly se co tu dělám. To ze stromů padají kapky vody po nedávném dešti. Zanedlouho cestu kříží druhý strom a úvodní stoupání pomalu končí. Z hloubky pode mnou naposledy zasvítí světla Skalního Mlýna, pak pomalu mizí za stromy.

Pomalu se objevuje zatažený obzor, v údolí Punkvy pode mnou se válí oblaka mlhy, která proti obzoru vypadá, jako by světélkovala. „Hůhuhuhů!“ Ztichnu. Kdesi v kopcích za mnou se ozývá Puštík. „Hůhuhůů“. Teď už jsou slyšet zas jen spousty neviditelných kapiček vody všude okolo.

Najednou na cestě před sebou vidím narůstat nějaký temný objekt. Smrk, který spadl přímo na cestu a zahradil jí, zbytky černých větví na pěšině působí na první pohled varovně. Hledám cestu kolem a obcházím padlého velikána lesem. Lesní bytosti se mi určitě smějí kudy se to pachtím.

Teď, teď by tu měl být někde památník, který značí že jsem v půli cesty. Ano – tady je. Snažím se rozluštit písmenka ve tmě, pak toho nechávám a dívám se do korun stromů. „Kap, kap, ťapity ťapity kap,“ ozývá se všude kolem. Je tu nádherně, ale ještě kus cesty zbývá, tak kupředu!

Zase ztuhnu. Přede mnou se ozývá šramocení v křoví, lámání větviček a pak už je jen slyšet úprk, který se pomalu vzdaluje. Zřejmě si teď nějaká srnka mumlá pod fousy, jak to jde s tím světem z kopce, že už jí ti turisti nedají pokoj ani v noci. A už je slyšet zas jen voda.

Cesta se narovnává a zanedlouho mezi stromy probleskují světla horní stanice lanovky. Nikde nikdo, vylidněno. V těchto místech jde o poměrně neobvyklý úkaz. Na druhou stranu kdo by se coural po nocích lesy, že?

Z horního můstku se otevírá pohled dolů, do tmy. Na dno propasti není vidět, jen zespodu burácí Punkva. BU-RÁ-CÍ, jako kdyby tu byl vodopád. Přes den ji není kvůli cvrkotu všude kolem skoro slyšet. Po chvíli začínám ve tmě rozeznávat protější stěnu propasti. Je to zvláštní pocit. Všechno je známé, ale úplně jiné než ve dne. Připadám si jako bych se ocitl o několik set let zpátky, v lůně nezkrocené přírody. Vlastně ne. Připadám si, jako bych tu byl odjakživa, že sem patřím.

Zpáteční cesta ubíhá rychleji. Můj doprovod zakopává na stejném místě jako cestou sem. Říkám Kristýně, že jí možná nějaký skřítek něco chce, a protože si ho nevšímá, strčil ji pod nohu větve. Směje se a když se chce zeptat, jak se rozezná obyčejné zakopnutí od větve nastražené skřítkem, zakopává podruhé. Teď se zase směju já.

Mlha! Najednou, na cestě před sebou vidím akorát bílo. Mlha vystoupala z údolí a rozhodla se zpříjemnit nám cestu. Všechno se balí do bílého závoje a získává nádech klidu, přízračnosti. Prásk! Asi té přízračnosti bylo moc, něco se děje. Plesk, prásk, někde vpravo přede mnou se ozývají rány a rachot, co to může být? Řach, křách, rámus se stupňuje a nabírá na rychlosti. Plesk! Teď to znělo jako by něco velkého spadlo do vody. A zas je ticho. Okolo padají kapky vody ze stromů a dole zurčí Punkva.

Cesta zpět opravdu uběhla rychleji, ve tmě už se zase objevují světla Skalního Mlýna. Děkuji za krásnou procházku. Jeden noční výlet často vydá za deset denních hloubkou prožitku.